Cukr a jeho výroba

Cukry jsou sloučeniny uhlíku (C), kyslíku (O) a vodíku (H).

Cukr je silně návyková látka sladké chuti, která se v přírodě vyskytuje na pouštích ve formě malých krystalků nebo ve formě jemného prachu. 

Cukr se při teplotě 75 °C roztéká a přeměňuje se na karamel.

Z cukru se vyrábí veliké množství výrobků, mezi nejznámější patří například: Coca-Cola, karamel, bonbony, lízátka, čokolády cukrová vata atd.

Cukry dělíme na: jednoduché (glukosa),  dvoumolekulární (sacharosa, fruktosa, laktosa a maltosa) a složené (vyskytují se v obilninách, luštěninách nebo v bramborech)

Glukosa je označována jako hroznový nebo krevní cukr, sacharosa jako řepný, třtinový nebo stolní cukr. Fruktosa pak jako ovocný cukr, laktosa - mléčný cukr a maltosa jako cukr sladový.

Druhy cukru: hnědý cukr, krystalový cukr, moučkový cukr, kapalný cukr, homolový cukr, invertní cukr, hedvábný cukr, tabletovaný cukr nebo kostkový cukr, Ten vznikl v cukrovaru v Dačicích, jeho vznik ale nechápeme jako český vynález. Jeho otcem byl tehdejší švýcarský správce cukrovaru Jakub Kryštof Rad, jehož manželka si poranila prst při roztloukání cukru z homolí.

Výroba cukru

Cukrovar je továrna, která vyrábí cukr. Mezi nejznámější české cukrovary patří například: České Meziříčí, Opava, Litovel, Dobrovice, Hrušovany nad Jevišovkou a další.

Cukr se vyrábí z cukrové řepy, nebo z cukrové třtiny.

Řepa: základní surovina pro výrobu cukru je bulva řepy, která obsahuje 16-18% sacharosy a vodu (H2O). Cukr se nevyrábí celoročně ale jen od září do prosince.

Procesy při výrobě

Praní - řepné bulvy jsou přiváděny do bubnové pračky, kde se uvolňují nečistoty. Potom jdou do separátorů, kde dochází k oddělení kamínků od bulvy a násldně se musí od bulvy oddělit ještě stonky, listy a kořínky.

Řezání - čisté bulvy se v řezačkách rozřežou na tzv. řízky

Extrakce - řepné řízky se zahřejí na teplotu 70-75 stupňů C a poté vstupují do tzv. extraktoru (je to válcovitá nádoba, ve které v jednom směru procházejí řepné řízky, a ve druhém směru proudí teplá voda) - vznikají vyslazené řízky a surová šťáva

Čeření - do surové šťávy je přidáváno vápenné mléko neboli hydroxid vápenatý Ca(OH)2 a tím se zvýší Ph surové šťávy

Saturace - odstranění přebytku vápna, které se do šťávy přidává během čeření Ca(OH)2 + CO2 → CaCO3 + H2O

Filtrace - filtrace je odstranění CaCO3 (uhličitanu vápenatého), který je ve šťávě obsažen ve velkém množství

Síření - V lehké šťávě zůstávají rozpuštěné některé látky, které ji zbarvují. K získání bílého cukru je třeba šťávu odbarvit sířením (sycením oxidem siřičitým SO2)

Odparka - lehká šťáva obsahuje 15% sacharosy a aby se mohl získat cukr, tak se potřebuje koncentrace zvýšit na 60-65%. Lehká šťáva se nejprve zahřeje ve speciálních ohřívačích a poté vstupuje do tzv. odparků, kde se lehká šťáva mění na šťávu těžkou.

Svařování - těžká šťáva je z odparky přečerpána do tzv. zrniče (což je zařízení, ve kterém dochází za malého tlaku k dalšímu odpařování vody). Původně stejnorodá směs (těžká šťáva) se postupně mění na směs různorodou (cukrovina)

Krystalizace - svařená cukrovina se vypouští do krystalizátoru, kde dochází ke krystalizaci a zrání krystalů tím, že cukrovina chladne

Odstředění - krystaly cukru se oddělují v odstředivkách. Získáme tak postupně nejkvalitnější cukr A, méně kvalitní cukr B a cukr nejhorší kvality C. Pouze cukr A má bílou barvu a po usušení se používá jako hotový výrobek.

Rafinace - Cukry B i C obsahují nečistoty, které je zbarvují žlutě až hnědě. Proto musí projít poměrně složitým procesem přečištění - rafinací. Varnu opouští jako produkt pouze cukr A, který se ještě suší a potom se může použít na výrobu výrobku.

Očima Ondřeje jr. 

Hugo Jelínek se narodil se v západočeské Lokti. Jeho otec byl stavitelem. Jelínek chodil do školy v Plzni a v letech 1851-1855 vystudoval v pražskou techniku. Vedle strojírenství ho zaujala také chemie. 

V roce 1861 začal působit ve vysočanském cukrovaru Bedřicha Freye, s jehož synem se snažil zvýšit účinnost výroby cukru. Řešení se jim podařilo nalézt v roce 1863 - vyzkoušeli novou metodu čištění cukrové šťávy. 

Dosavadní způsob, že se "proplachovala" vápenným mlékem a teprve poté oxidem uhličitým, nahradili metodou novou, kdy oba tyto procesy probíhaly současně.

Technologie byla úspěšná a Jelínek s Freyem proto na závěrečné zkoušky pozvali na dvě stovky domácích i zahraničních cukrovarníků, kteří se mohli na vlastní oči přesvědčit o kvalitě nově vyrobeného cukru. Metoda, dnes známá pod názvem Frey-Jelínkova saturace, tak našla brzy uplatnění v mnoha českých i zahraničních cukrovarech. 

Jelínkových úspěchů si všiml i plzeňský podnikatel Emil Škoda, který se rozhodl talentovaného chemika zaměstnat ve svých závodech. Jelínek tedy v roce 1865 zamířil opět do Plzně. 

Kromě práce pro Škodu se věnoval i dalším aktivitám. S bratry Prokopovými založil v západočeské metropoli lihovar a továrnu na lisované kvasnice, stal se předsedou správní rady Staroplzeneckého akciového pivovaru a stál také u založení České západní stavební společnosti.

Jeho hlavním cílem však bylo rozšířit pěstování cukrové řepy v okolí Plzně. Tato myšlenka ho uchvátila natolik, že zahájil mohutnou přesvědčovací kampaň mezi okolními sedláky a vybral od nich i peníze na stavbu nového Rolnického akciového cukrovaru.

Stavba trvala pouhých sedm měsíců a Jelínek sám dohlížel na montáž zařízení, které podle jeho projektů vyráběly a dodávaly Škodovy závody. Provoz cukrovaru byl zahájen v listopadu 1869, ale problémy nastaly překvapivě brzy. 

Řepa v okolí Plzně měla nízkou cukernatost a nebylo jí dost. Jelínek tak musel suroviny dovážet z velké dálky, což se výrazně prodražovalo a podnik začal upadat do dluhů.

Jelínek však stále věřil v obrat k lepšímu. Cukrovar vybavil moderními lisy, které minimalizovaly odpad, úspěch se však nedostavil. 

Poslední ránu zasadil cukrovaru rakouský státní bankrot v roce 1873. O rok později vyhlásil Hugo Jelínek úpadek a majetek podniku byl prodán v dražbě. 

Po tomto nezdaru odešel Jelínek do Ruska, kde přijal místo centrálního ředitele osmi cukrovarů milionáře Charitoněnka. 

Od roku 1876 pak společně s dalším cukrovarnickým odborníkem Jindřichem Mikoleckým řídil první technickoobchodní zastoupení Škodových závodů v Kyjevě.

O plzeňské stroje byl nebývalý zájem a Jelínek proto během několika let získal objednávky od zhruba dvaceti ukrajinských cukrovarů.

V roce 1880 se vrátil do vlasti a nastoupil jako vedoucí pražského zastoupení Škodových závodů. Později byl jmenován ředitelem oddělení výroby cukrovarnických strojů plzeňského podniku. 

V roce 1894, při jeho šedesátinách, jej poctil projevem a přípitkem sám Emil Škoda. Ocenil Jelínkovy zásluhy na založení a rozvoji cukrovarnictví; výroba strojů pro tento obor Škodovy závody proslavila doma i ve světě. 

Uznávaný odborník Hugo Jelínek zemřel na srdeční mrtvici jako v dubnu 1901 v Plzni. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech v Praze. 

Angažoval se v rozvoji českého průmyslu, byl správním radou a spoluzakladatelem České průmyslové banky. Byl také předsedou Podpůrného spolku technických a administrativních úředníků cukrovarnických v Rakousku-Uhersku. 

Zdroj: euro.cz, Wikipedie