Lodní šroub

Lodní šroub je součást lodí, která svým rotačním pohybem vytváří sílu, která loď pohání. Šroub urychluje masu vody směrem vzad a výsledkem je reakční síla využitá k pohybu lodi.

První ručně poháněné šrouby pro pohon své ponorky "Želva" použil již v roce 1775 David Bushnell. Pohon lodě pomocí parního stroje a šroubu vlastní konstrukce si nechal patentovat český vynálezce Josef Ressel v roce 1827. Během druhé poloviny 19. století pak lodě poháněné lodním šroubem postupně vytlačily kolesové parníky. A fungují dodnes. Hlavním důvodem přechodu od koles k lodnímu šroubu byla větší účinnost lodního šroubu. Použití lodního šroubu místo koles také vedlo k odstranění negativního vlivu příčného naklánění lodi, například při velkých vlnách. Příčným nakláněním lodi se mohla kolesa krátkodobě dostat nad hladinu, což vedlo ke snížení účinnosti pohonu a k ovlivnění směru jízdy lodi.

Očima Ondřeje jr.

Jméno Josefa Ressela se pojí s vynálezem lodního šroubu. Kdo by však čekal, že cesta k vynálezu bude mít tak spletitou minulost? Josef Ressel nejprve studoval na tzv. bombardýrské škole (dělostřelecký kurs). Pak zatoužil jít na medicínu a nakonec skončil na lesnické škole a stal se z něj lesník. Ovšem celá historie byla ještě složitější.

Josef Ressel se narodil v roce 1793 v Chrudimi do německo-české rodiny. Jeho otec Anton Herrmann Ressel byl český Němec, matka Marie Anna Konvičková byla Češka. 

Zprvu navštěvoval českou školu v jeho rodném městě, později byl poslán na gymnázium do Lince. Po gymnáziu byl přijat právě na bombardýrskou školu v Českých Budějovicích. Zde však nesetrval dlouho, jelikož prý byl tělesně příliš slabý. Je ale dost pravděpodobné, že tomuto neúspěchu sám trochu vypomohl, jelikož jeho snem bylo dostat se na medicínu na univerzitě ve Vídni. 

Ale ani zde mu nebylo přáno dostudovat, jelikož v té době probíhala v Rakousku-Uhersku krize a ta dopadla i na rodinu Resselových. Ti již nebyli schopni synovi studia platit, a tak se musel začít živit sám. Štěstí však k němu nebylo dlouho obráceno zády. Josef byl nadaný malíř a pro zábavu vytvořil miniaturu bitvy u Lipska. Ta se pak dostala až k samotnému císaři Františkovi I. (který byl na oné miniatuře zvěčněn také) a ten onen talent náležitě odměnil. Josefovi daroval stipendium a tak i možnost konečně dostudovat, tentokrát ovšem na lesnické akademii. 

A tak se stalo. Původně sloužil v korutanských lesích, kde vyměřoval cesty. Mezi zdejšími lidmi byl zřejmě velmi populární. Vznikla dokonce historka o tom, jak v lese Ressela přepadli lupiči a dočista vše mu vzali. Ale co se nestalo, o několik dní později přišli ti lupiči až k němu domů a ukradené věci mu vrátili. Prý proto, že se mezitím po městě rozkřiklo, že byl všemi oblíbený lesník okraden. Je-li tomu tak, Resslova pověst byla opravdu pozoruhodná a také v té době existovali poctiví loupežníci.

Později přestoupil Ressel k námořnictvu, kde se staral o dříví pro válečné lodě. Tehdy od námořníků slýchával vyprávění o tom, jak se plachetnice někdy dostane do míst, kde nefouká vítr a zůstane tak zcela ochromena. To Resselovi nedalo spát a začal přemýšlet o tom, jak lodě zdokonalit. 

V té době již mezi Terstem a Benátkami jezdil jakýsi parník, resp. loď se dvěma obrovskými koly po stranách, které by se funkcí daly přirovnat k obrácenému vodnímu mlýnu. A celé to bylo poháněno parním strojem. To ovšem Resselovi nepřipadalo efektivní. Začal dumat nad využitím tzv. Archimédova šroubu, jehož nákres zhotovil již v 16. století Leonardo Da Vinci. Tak vymyslel jakýsi nekonečný šroub, který umístil na příď lodi. Jeho nadšení a zápal ale u námořníků sklidily akorát posměch. Navíc na vyzkoušení lodního šroubu na velké lodi neměl dostatek peněz. 

Potřeboval k tomu nejenom samotnou loď, ale také dostatečně silný parní stroj, který v této době byl ještě nedostatkovým, a tudíž drahým, zbožím. Do experimentu s jeho vynálezem, který si Ressel nechal patentovat r. 1827, se nakonec rozhodl zainvestovat obchodník Carlo Ottavo Fontana, s nímž Ressel uzavřel smlouvu o plavbě touto lodí mezi Istrií a Monfalconem. 

Bohužel ani tentokrát Resselovi štěstí nepřálo. Jeho loď, Civetta ("sovička"), už dávno stála v přístavu i s oním šroubem, který nakonec Ressel umístil mezi zádí lodi a kormidlem, tak jsou všechny umístěny i dnes. Ovšem parní stroj stále nikde. Když ve Štýrsku s jeho objednávkou nepochodil, jal se ho Ressel shánět v Paříži. Jak se ale ukázalo, Ressel nebyl nikterak schopný ani předvídavý obchodník. Při své cestě všem s nadšením předvedl jeho nápad s lodním šroubem a ochotně popsal veškeré konstrukční plány. A jak to tak bývá, mezi nadšenci se našli i podvodníci.

Ressel nakonec svůj parní stroj přece jen získal, a tak mohl slavnostně uskutečnit první plavbu lodi Civetta. Úspěch byl očividný, jelikož loď plula plynule a mnohem rychleji než plachetnice. Během plavby se ale zjistilo, že měděné parní potrubí, které bylo před prodejem vyspraveno jen cínem, prasklo. Loď tedy byla rychle přivolána nazpět. Druhá plavba se již bohužel neuskutečnila. Místní policie to zakázala, jelikož se jim pokus zdál příliš nebezpečný. Slavná Civetta tedy nakonec skončila opuštěná. Pomalu se rozpadala v přístavu, jelikož se Resselovi nepodařilo vymoct peníze za nefunkční parní stroj a ještě zaplatil za soudní výlohy. Na nové pokusy mu tedy nezbyly žádné prostředky. 

Tím jeho éra velkých vynálezů skončila. Jako jakousi útěchu pak se svým synem ještě načrtl a také zhotovil šroubový lis na víno a olej, válcový lisovací stroj, kuličkové ložisko bez mazání, zařízení pro parní vyluhování barviv a tříslovin, pneumatickou potrubní dopravu a buzolu. 

Smutným faktem zůstává, že ještě za Resselova života se začaly na moři objevovat lodě poháněné lodními šrouby (svou konstrukcí sice trochu odlišné od Resselova návrhu, ale bylo jisté, že nápad pocházel právě od něj).

A tak, jak jsme toho svědky u mnohých vynálezců, dostalo se Josefu Resselovi uznání až po smrti, teprve v roce 1866 mu jej oficiálně přiznala americká akademie věd ve Washingtonu. 

 Své pomníky má ve Vídni, Lublani i rodné Chrudimi.

Zdroj: Wikipedie, Praguecityline.cz