Cytologie

Cytologie (řecky kytos - buňka + lat. logos - věda), též buněčná biologie je věda zabývající se studiem buněk. To zahrnuje anatomii buněk a (organel a dalších struktur), jejich fyziologii, vlastnosti a chování ve vztahu k životním funkcím organismu, jemuž náleží, a především pak buněčný cyklus, dělení a smrt buňky. Cytologie je jen jedním z biologických podoborů a je úzce teoreticky i experimentálně provázána s histologií, mikroskopií, mikrobiologií, biochemií, biofyzikou, organickou chemií a molekulární biologií.

Očima Ondřeje jr.

Otec byl správcem libochovického šlechtického panství. Když bylo Janu Evangelistovi šest let, jeho otec zemřel. V jedenácti letech Purkyně odešel za vzděláním k piaristům (konkrétně na piaristickém gymnáziu v Mikulově, studoval také ve Staré Vodě pod vedením Jana Františka Hanela), ve dvaceti však z řádu odešel. Živil se jako vychovatel v šlechtických rodinách, jeden z jeho zaměstnavatelů nasměroval Purkyňův zájem směrem k lékařství. Už v prvním ročníku pražského studia mu ve Vídni vyšla první báseň Orážení obrazu bez konce. Doktorskou práci O zření v ohledu subjektivním obhájil roku 1818 a stal se asistentem na pražské lékařské fakultě. 

Pro vlastenecké názory se ale marně ucházel o profesuru. Teprve na mocnou přímluvu několika osob (pruský ministr kultury a vzdělávání Karl vom Stein zum Altenstein, lékař Johann Nepomuk Rust, vedoucí pruského vysokoškolského oddělení Johannes Schulze, přírodovědec Karl Asmund Rudolphi a údajně i na přímluvou Goethovu, který také studoval proces vidění, byl angažován na univerzitu mimorakouskou, do tehdy pruské Vratislavi.

V roce 1827 se oženil s Julií Rudolphi, dcerou svého zastánce, v Berlíně působícího přírodovědce švédského původu Karla Asmunda Rudolphi. Měli spolu dvě dcery a dva syny. Ve Vratislavi mu na choleru zemřela manželka a obě dcery, zbyli mu dva synové. Starší syn Emanuel se stal přírodovědcem, mladší syn Karelvynikl jako malíř. Otec jej celý život finančně podporoval a nakonec i přežil.

Ve Vratislavi získal roku 1832 výkonný mikroskop. Svůj nejvýznamnější objev prezentoval Purkyně na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v pražském Karolinu roku 1837, kde mezi prvními na světě přisoudil buňkám jejich stěžejní význam pro život. Ve Vratislavi také odváděl tvrdou badatelskou práci, která z něj činí zřejmě nejfrekventovanějšího eponyma české vědy: Purkyňova vlákna v srdci, Purkyňovy buňky v malém mozku, Purkyňovy obrázky (vnímání světla okem), Purkyňův jev (vnímání barev okem) a řada dalších po něm nazvaných útvarů a jevů.

V práci O spánku, snech a stavech příbuzných z roku 1857 Purkyně zdůraznil osvěžující a léčivou funkci snů pro duševní rovnováhu. Předjímá tím budoucí Freudovy úvahy o snu, ale i Jungovu teorii kompenzační funkce snu. Ve stati Individuální duševní ústroj člověka (1864-1866) Purkyně rozlišil dvě hlavní metody zkoumání lidské psychiky - antropologickou, která zkoumá souvislost duševních zvláštností s tělesnými, a psychologickou, jež je založena na vlastní vnitřní zkušenosti, na sebepozorování. Třetí možností je fenomenologická metoda, která hledá souvislosti mezi výjevy duševního života. Jako jeden z mála českých vědců přijal ve své době Darwinovu evoluční teorii, což svědčí o jeho otevřenosti.

Roku 1850 se Purkyně vrátil na pražskou lékařskou fakultu. Založil fyziologický ústav, nad výzkumem už ale převládala činnost organizační a buditelská. 

Stal se členem londýnské Královské společnosti, vídeňské a pařížské akademie věd, poslancem zemského sněmu a nositelem Leopoldova rytířského řádu. Jen několik dní před smrtí byl rakouským císařem povýšen do rytířského stavu.

Roku 1853 založil časopis Živa.

Ve 40. letech 19. století Purkyně sestrojil kinesiskop, u něhož použil rotační závěrku používanou následně u kinematografů. Lze ho považovat i za průkopníka v oblasti animovaného filmu. V roce 1861 nechal podle svých nákresů vyrobit kotouč zobrazující animovanou sekvenci práce lidského srdce. Je to první známý případ užití této techniky (považované v té době za zábavnou hračku) pro výuku vědeckého oboru. Sám ale předpověděl, že se tento postup stane svébytným druhem v umění.

Zapojil se do vzniku tělovýchovné organizace Sokol v Praze.

V Praze žil a zemřel ve Spálené ulici, což připomíná pamětní deska poblíž stanice metra Národní třída. Pochován je na vyšehradském hřbitově. Jeho pohřeb se stal velkou národní manifestací.

Jan Evangelista Purkyně se celý život věnoval také básnické tvorbě (v mládí měl dokonce v úmyslu se stát výlučně spisovatelem, doloženě se několikrát v mládí podepsal J. Purkyně, Dichter), jeho básně a básnické překlady vyšly v jedenáctém svazku jeho sebraných spisů v roce 1968. Za svého života publikoval spíše jen v časopisech a dnes je jeho básnická tvorba (převažuje reflexivní a příležitostná lyrika, básně oslavující pantheistický pohled na svět, popisná lyrika po vzoru M. Z. Poláka a také satirické epigramy makarónským veršem, který Purkyně nazýval hybridka - hybrid dvou jazyků) v podstatě zapomenuta. Okrajově se věnoval také básnické tvorbě pro děti pod vlivem Františka Douchy.

Byl ale významným překladatelem poesie z němčiny a italštiny, mj. lyrických básní Friedricha Schillera. Jako vůbec první přeložil do češtiny Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa (z překladu byl ale za jeho života publikován jen první zpěv). Napsal také autobiografické spisy a slavistické práce. Velkou překážkou ve vnímání jeho textů, ať původních či přeložených pro moderního čtenáře, je hojné užívání mnohdy velmi nepřirozených neologismů a podivných slovních tvarů, v původní i přeložené tvorbě využívá zejména časoměrný verš, který již česká poesie nevyužívá. Purkyně o této vadě věděl a proto za svého života publikoval jen několik svých básní v časopisech; většina jeho básnické tvorby proto stále zůstává v rukopise. Jeho překlady z Friedricha Schillera nicméně zůstaly až do konce 19. století nepřekonány.

Zdroj:Wikipedie