Jazyk Chetitů

Chetitština je vymřelý jazyk z anatolské skupiny indoevropských jazyků, nejstarší zaznamenaný indoevropský jazyk vůbec. Byl používán přibližně v období 2.-1. tisíciletí př. n. l. na území severní a střední Malé Asie (Anatolie). Za vůbec nejstarší dochovaný chetitský text se považuje tzv. Anitta text, datovaný do 16. století př. n. l. K zápisu chetitštiny obyčejně sloužil klínopis, méně často je zachováno též specifické hieroglyfické písmo. Texty byly psány profesionálními písaři na hliněné tabulky (s výjimkou jedné bronzové tabulky), které byly většinou následně vypáleny.

Z historického hlediska je "chetitština" termín nepřesný. Sami Chetité nazývali "chetitštinou" neindoevropský jazyk svých předchůdců a chetitštinu samu "nášili". Termín nicméně je již zaveden.

Narodil se v Lysé nad Labem jako syn evangelického faráře. Studoval na Akademickém gymnáziu v Praze, středoškolská studia dokončil na gymnáziu v Kolíně (1897), kde ho učil nadšený orientalista Justin Václav Prášek. 

Kromě tehdy povinné latiny a klasické řečtiny se naučil základům hebrejštiny a arabštiny. Ve svých studiích pokračoval na přání otce na bohoslovecké fakultě vídeňské univerzity. Zde vydržel pouhý jeden semestr a přestoupil na fakultu filosofickou, na níž se věnoval zejména orientálním jazykům, především akkadštině, aramejštině, etiopštině, sanskrtu a sumerštině. 

Za dobu svého studia zvládl celkem deset orientálních jazyků. V roce 1901 získal doktorát a stipendium na Berlínské univerzitě. Ta spolu s Oxfordskou univerzitou tehdy představovala špičkové badatelské pracoviště orientalistiky. Těžištěm jeho vědecké práce byl klínopis, tedy studium sumerských a akkadských textů.

V roce 1904 odjel s prof. Ernstem Sellinem do Turecka, Sýrie, Palestiny a Egypta, kde se podílel na vydávání klínopisných textů. Po návratu do Vídně pracoval v Univerzitní knihovně, kde roku 1909 získal definitivu. V tomto roce se i oženil.

V roce 1906 při pobytu v Malé Asii (asi 150 km severovýchodně od Ankary) byl německou expedicí objeven velký archív chetitských králů, který obsahoval množství hliněných tabulek popsaných již známým klínovým písmem, ale neznámou řečí, která vzdorovala mnoha badatelům. 

Uprostřed první světové války (1915), kdy byl sice odveden, ale sloužil jako písař štábu ve Vídni, předložil rozluštění tohoto problému současně s prvním stručným nárysem mluvnice tohoto jazyka, jímž byl, jak se ukázalo, jazyk chetitský. Kromě toho také zjistil, že chetitština patří ke skupině tzv. indoevropských jazyků, a je tedy příbuzná s řečtinou, latinou, indickými jazyky apod. Výsledky svého bádání publikoval roku 1917 ve své stěžejní práci Die Sprache der Hethiter.

V roce 1909 se oženil v Praze s Vlastou Miladou Procházkovou. Spolu měli dvě děti. Dceru Olgu a Helenu. Po vzniku Československa (1918) byl jmenován profesorem klínopisu a dějin starého Orientu na pražské univerzitě.

Roku 1924 získal peníze na první českou expedici do Šech Sadu, kde v dubnu téhož roku začaly výkopy. Později kopal na pahorku Tell Erfád (severní Sýrie), kde vykopal pozůstatky řeckých staveb, velké množství keramiky, terakotových sošek.

V roce 1925 se mu na další expedici (Kaisarií na kopci Kültepe) podařilo při vykopávkách v Malé Asii objevit přes 1000 hliněných tabulek, popsaných klínovým písmem a obsahujících smlouvy a dopisy asyrských kupců z druhého tisíciletí před naším letopočtem. Tento obchodní archiv marně hledaly desítky vědců. Potvrdilo se mj. i to, co Hrozný zjistil již při studiu klínových textů sumersko-babylonských: Už staří Sumerové 3 tisíce let před naším letopočtem znali slad a uměli vařit pivo. A to podle celé řady receptů. 

Je zajímavé, že jelikož chtěl kopat i v okolí kopce Kültepe, musel odkoupit přilehlou louku, jako majitele této louky nechal zapsat Československý stát. Při těchto vykopávkách bylo nalezeno chetitské město Kaneš. V listopadu 1925 se ale musel vrátit zpět do Československa.

V roce 1929 založil mezinárodní vědecký časopis Archiv Orientální. Přednášel na řadě univerzit a jeho přednášky byly velice úspěšné.

Roku 1939 měl možnost emigrovat, ale to odmítl; v téže době byl zvolen rektorem Karlovy univerzity. Roku 1940 mu bylo nabídnuto místo na ministerstvu školství, které také odmítl. V roce 1944 byl stižen záchvatem mrtvice a k vědecké práci se už nevrátil ani po osvobození Československa.

V roce 1947 obdržel Státní cenu a 12. listopadu 1952 byl jmenován členem nově založené Československé akademie věd.

Pochován byl v Lysé nad Labem na evangelickém hřbitově. Po jeho zrušení (1977) byly jeho ostatky přeneseny na obecní hřbitov. Jeho původní náhrobní obelisk nyní stojí v areálu Evangelického sboru.

V jeho rodném městě bylo roku 1951 zřízeno Muzeum Bedřicha Hrozného, v němž se nachází dnes stálá expozice Život a dílo Bedřicha Hrozného s mnoha vzácnými a zajímavými sbírkovými předměty. 

Zdroj: archeologienadosah.cz