Samonabíjecí puška

Patří do kategorie samonabíjecích zbraní, u níž tlak plynů, vznikajících při výstřelu, vykonává stejnou činnost jako u automatické zbraně, ale spoušťový mechanizmus umožňuje střelbu pouze jednotlivými ranami.

Pro tento typ zbraní se používá také označení poloautomatická, dříve též opakovací zbraň.

Definice podle zákona: samonabíjecí zbraň je palná zbraň, u níž se opětovné nabití a napnutí bicího mechanismu děje v důsledku předchozího výstřelu a u které konstrukce neumožňuje více výstřelů na jedno stisknutí spouště.

Očima Ondřeje jr.

Karel Krnka se narodil jako první z deseti sourozenců manželům Sylvestrovi a Alžbětě Krnkovým. Jako jediný z této početné rodiny následoval svého otce a stal se uznávaným puškařem.

Na Jubilejní zemské výstavě v roce 1891 vystavoval například svoji samonabíjecí vojenskou pušku, samonabíjecí brokovnici a samonabíjecí pistoli. Později pracoval pro rakouskou firmu Roth, výsledkem jejich spolupráce byla pistole Roth-Steyr M1907, zařazená do výzbroje rakousko-uherské (do roku 1942 i rakouské) armády. 

Po vzniku Československa pracoval pro zbrojovku Praga, od jara 1925 do své smrti pro Zbrojovku Brno.  Zemřel na plicní tuberkulózu, pohřben byl na hřbitově na pražských Vinohradech.

Karel Krnka mimo jiné inicioval vznik Muzea českých vynálezů.

Zdroj: Wikipedie, krnka.cz

Vývoj konstrukcí opakovacích pušek konstruktéra Karla Krnky zůstával dlouhá desetiletí značně nepřehledný a chronologicky neujasněný. Dnes již víme, že první jeho pokusnou opakovačkou v pravém slova smyslu byla puška Krnka-Sederl 1885, vyvíjená od června roku uvedeném v označení zbraně. Jméno rakouského puškaře a majitele zbrojní továrny Thomase Sederla není s Krnkovou zbraní spojováno náhodně, jelikož zbraň vznikla v Sederlově továrně v Ottakringu, nikoliv však za Krnkovy spoluúčasti. V druhé polovině roku se totiž 36. pěší pluk, u nějž Krnka sloužil, účastnil společně s dalšími útvary velkých manévrů na území Čech, takže na pobyt u Sederla nemohl tehdy ani pomyslet. Poprvé předložil svoji a Sederlovu konstrukci technické a administrativní komisi (k. k. technisches & administratives Militär-Comité) ve Vídni 24. prosince 1885.

Přestože střelecké zkoušky před komisí neměly zcela hladký průběh, což Krnka zdůvodňoval nedostatkem času k dotažení vývoje, projekt vyvolal natolik slibný dojem, že mu komise zajistila udělení dovolené pro pokračování na dalším vývoji zbraně. Ačkoliv tehdy komisi předložená zbraň nemá žádné dobové označení, můžeme ji identifikovat jako v korespondenci blíže nepopsaný model III, tedy třetí zbraň, kterou Karel Krnka předložil ministerstvu války. Pro rozlišení mezi dalšími vývojovými modely ji lze také označit jako pušku Krnka-Sederl 1885 (Krnka model III). Zásadní konstrukční odlišnost od následujících modelů představuje především systém dvoustupňového podávání nábojů do nábojové komory. Horní náboj ze schránkového zásobníku nevysouvalo čelo závěru, nýbrž ozub ve spodní části, jenž jej zasunul do prostoru pod závěrem.

Teprve při opakovaném otevření a zavření závěru došlo k zasunutí náboje do nábojové komory hlavně. K tomu, aby střelec mohl po vložení zásobníku do zbraně vystřelit, musel dvakrát otevřít a zavřít závěr, což činilo ovládání zbraně komplikovaným a nepříliš logickým. Na rozdíl od převážné většiny následujících Krnkových pokusných modelů měla puška kombinované otevírání závěru, nikoliv přímotažné.

Zásobovací mechanismus tvořil odnímatelný dvouřadový zásobník se dvěma podavači a s jednořadým vyústěním Sederlovy konstrukce. Oba sloupce nábojů oddělovala v zásobníku výkyvná přepážka, jejíž horní zahnutý konec držel levý sloupec nábojů. Teprve po vyprázdnění pravé části zásobníku vychýlil horní náboj v levé polovině přepážku a tím se dostal do prostoru vývodek. Oba podavače měly ovládací hmatníky na bocích těla zásobníku. Zásobníkovou šachtu uzavíralo do strany odklopné odpružené víko. Zásobník se u zbraně ale nedochoval a jeho podobu známe pouze z dochovaných nákresů a z patentové literatury.

Vývojové pokračování, k němuž Sederl s Krnkou dospěli na prahu roku 1886, již opustilo složitý systém dvoustupňového podávání nábojů, závěr s jedním uzamykacím ozubem na pravé straně zůstal zachován, ale otáčení závěru řídil šroubovicový výstupek v zadní části. Systém ovládání závěrového mechanismu se tak změnil na přímotažný.

Exemplář získalo muzeum v roce 1983 převodem z Vojenské akademie Antonína Zápotockého (VAAZ) v Brně.

Zdroj: Vojenský historický ústav Praha