Záchytná stanice

Protialkoholní záchytná stanice, zkratkou PZS, slangově záchytka či alkoholka je zdravotnické zařízení sloužící k nedobrovolnému přenocování opilých lidí, kteří pro svou opilost bezprostředně ohrožují sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, nebo jsou ve stavu budícím veřejné pohoršení. 

Maturoval v roce 1935. Studoval na lékařské fakultě v Praze a zároveň v Institutu tělesné výchovy a sportu. Ten absolvoval v roce 1939. Studia na lékařské fakultě nestihl dokončit, protože v době německé okupace byly vysoké školy uzavřeny. Nastoupil tedy jako učitel tělocviku na reálce v Plzni. Lékařskou fakultu dokončil až po válce v roce 1946.

Původně se ucházel o místo na interní klinice, poté v Ústavu tělovýchovného lékařství, nakonec byl přijat až na pražské psychiatrické klinice. V září téhož roku byl vyslán na mezinárodní konferenci o alkoholismu do Bruselu, což mělo patrně rozhodující význam pro směrování jeho profesionální dráhy. Navázal kontakty s americkou skupinou Anonymních Alkoholiků a výsledkem diskusí bylo zahájení averzivní léčby disulfiramem (vyvolává zvracení po požití alkoholu, známý též pod obchodním názvem antabus).

Myšlenkami Anonymních alkoholiků bylo inspirováno založení KLUSu - Klubu lidí usilujících o střízlivost. K němu došlo 5. února 1948. Sdružoval pacienty a absolventy odvykací léčby. Slibně se rozvíjející kontakty s AA přerušil Vítězný únor 1948. Další kontakty nebyly žádoucí z důvodů spirituálních prvků v programu 12 bodů AA, které byly v rozporu s oficiální ideologií.

Dne 10. září 1948 zahájilo činnost protialkoholní oddělení v budově vedle kostela sv. Apolináře v Praze. To vedl Dr. Skála až do svého odchodu do důchodu v roce 1982. Během svého působení vypracoval komplexní léčebný program závislostí.

V roce 1951 inicioval založení záchytné stanice - prvního zařízení svého druhu na světě. 

Je zajímavé, že první léčebna na našem území vznikla už roku 1909 v Kunčicích na Moravě. Vedl jí páter Konařík. Tentýž člověk posléze vedl v letech 1922-1923 podobnou léčebnu v Tuchlově u Teplic. Jaroslav Skála se pokládal za následovníka pátera Konaříka, ale měl rozdílný vztah k pacientům. U Jaroslava Skály to nebyla jen čistá křesťanská láska, ale láska vyžadující. Heslem bylo: "Dáváme, ale vyžadujeme."

Zabýval se i výzkumem, prevencí a léčbou závislostí na psychoaktivních látkách. Založil a v letech 1956-1981 vedl Sekci pro otázky alkoholismu a jiných toxikomanií, v roce 1993 se stal spoluzakladatelem Společnosti pro návykové nemoci v rámci České lékařské společnosti J. E. Purkyně. V roce 1991 stál u zrodu Pražské vysoké školy psychosociálních studií (PVŠPS), která se tak stala v historii naší země první soukromou vysokou školou (zakončenou bakalariátem), která poskytuje vzdělání v tomto studijním programu. Zároveň se stal jejím čestným rektorem. 

Kromě alkohologie, která byla jeho povoláním, se zabýval i psychoterapií, kterou označoval za svoje hobby. Od roku 1953 pracoval v psychoterapeutické sekci Psychiatrické společnosti, v roce 1982 byl pověřen jejím vedením. Od roku 1968 založil 20 výcvikových komunit. Do roku 1994 stál v čele Společnosti pro psychoterapii a rodinnou terapii, kterou spoluzakládal a vedl do roku 1994. Své pacienty tak nejen léčil za závislosti, ale pomáhal jim najít i novou životní náplň, aby nesklouzli zpět. 

Velkou roli v jeho životě hrál sport - již ve dvanácti letech vstoupil do Sokola a od roku 1932 se zúčastnil všech sletů a spartakiád (aktivně do roku 1948). I ve svých léčebných metodách užíval sportu. Již na přelomu 50. a 60. let zjistili skotští vědci, že kdo se pravidelně věnuje namáhavějšímu sportu, vyrábí si endorfiny sám a nepotřebuje je dostávat v tabletách. Součástí léčby byl především běh, podle schopností pacienta se postupně uběhnutá vzdálenost zvyšovala.

Dr. Skála byl autorem více než 140 odborných publikací. Za své celoživotní dílo byl v roce 2002 tehdekším prezidentem Václavem Havlem vyznamenán medailí Za zásluhy II. stupně. 

Jaroslav Skála zemřel 26. listopadu 2007 doma v Praze přirozenou smrtí ve věku 91 let. 

Zdroj: idnes-cz