Plastická chirurgie

Plastická chirurgie je obor lékařství, který se věnuje chirurgickému opravování a upravování funkce i tvaru různých, zejména viditelných částí lidského těla, například po úrazech a popáleninách, ale také z důvodů kosmetických. 

Rozlišujeme pět základních typů: 

1. Rekonstruktivní chirurgie se zabývá rekonstrukcí a opravou částí těla, jak vrozených malformací, tak následků úrazů a operací.
2. Chirurgie ruky se zabývá malou, ale velmi složitou a pro život důležitou částí těla.
3. Estetická chirurgie se věnuje úpravám a opravám viditelných částí těla, zejména tváře, ale také odstraňováním důsledků obezity, tvarováním ňader, implantaci vlasů atd.
4. Chirurgie popálenin se zabývá těžkými a rozsáhlými poškozeními pokožky, zejména po požárech a neštěstích nebo válečných zraněních.
5. Výzkum v oblasti plastické chirurgie se zabývá např. hojením ran, tkáňovým inženýrstvím, využitím kmenových buněk, biomateriálů, genové terapie a angiogeneze.

František Burian se narodil v Praze na Malé Straně, studoval na Malostranském gymnáziu, kde i v roce 1900 maturoval. Lékařství studoval na pražské Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Promoval 6. dubna 1906 a získal titul MUDr. Již během studia na vysoké škole začal ztrácet sluch, čímž značně psychicky trpěl.

Pracoval pak jako asistent v patologicko-anatomickém ústavu, který vedl Jaroslav Hlava, a v dubnu 1908 přešel na chirurgickou kliniku, kde byl nejdříve demonstrátorem s ročním stipendiem 600 korun a poté dva roky neplaceným asistentem u profesora Kukuly.

V roce 1910 se oženil s lékařkou Annou Lankašovou. V závěru října 1912 odjel do Bělehradu a později do Sofie (leden až září 1913), kde působil jako chirurg v balkánské válce a řídil velkou vojenskou nemocnici. Po návratu z Balkánu si v lednu 1914 zřídil soukromou praxi v domě ve Škrétově ulici v Praze, kde bydlel. V srpnu téhož roku byl povolán zpět k vojsku. Rok a půl pak pracoval jako vedoucí chirurg pražské záložní vojenské nemocnice, umístěné v Rudolfinu. Stále experimentoval a vymýšlel nové způsoby léčby. Od roku 1916 byl šéflékařem vojenské nemocnice v Temešváru, další rok působil tamtéž jako konziliární chirurg VII. armádního sboru.

Po válce pracoval v pražské posádkové nemocnici. Na základě svých zkušeností válečného chirurga prosadil zřízení stanice plastické chirurgie (od roku 1925 v Jedličkově ústavu), ze které se později stal Ústav plastické chirurgie.

V roce 1937 byl jmenován mimořádným profesorem estetické chirurgie (přejmenováno na plastickou chirurgii) a přednostou Ústavu plastické chirurgie, který byl přestěhován do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Ústav se v roce 1948 změnil na kliniku plastické chirurgie a František Burian se stal jejím přednostou. Ředitelem laboratoře plastické chirurgie ČSAV byl od roku 1955 až do konce života.

Věnoval se vrozeným vadám zejména rozštěpům, ale i poraněním a popáleninám. Rozštěpy se staly jeho celoživotním posláním. Publikoval více než dvě stě vědeckých prací, několik monografií například Chirurgie rozštěpů nebo Atlas plastické chirurgie a vysokoškolských skript.

Burian často přednášel v zahraničí a bylo mu v roce 1937 uděleno čestné členství chirurgické společnosti USA a nedlouho nato i členství Akademie věd USA. 

František Burian měl příkladný vztah k pacientům a velkou ohleduplnost k dětem.

Své lékaře učil, že plastický chirurg není nikdy dosti velký puntičkář a každý dílčí výkon operace musí být proveden s největší pozorností a přesností. Velký operatér je pouze ten, který dokáže provést s obrovským zaujetím a dobrým výsledkem tu největší i tu nejmenší operaci. Vštěpoval lékařům motto, že plastický chirurg nikdy nesmí být plně spokojen s dosaženým výsledkem, nýbrž že musí chtít být příště lepší. František Burian vždy zdůrazňoval, že práce plastického chirurga se nesmí omezovat na provedení operace, ale musí se starat o řádnou pooperační rehabilitaci pacienta. Plastický chirurg musí předávat nadšení pro spolupráci specialistům dalších lékařských oborů za účelem vytvoření efektivního léčebného týmu. Toto platí jak pro komplexní léčbu vrozených vad zejména jeho oblíbených rozštěpů, ale i léčba úrazů, nádorů a popálenin.

S nadějí se k němu upínali lidé s vrozenými vadami, lidé po úraze bez tváře i děti, pro které byl hodný starý pán lékařem, který neléčil jen vady na těle, ale především na duši.

Zdroj: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.