Dálník

Dálník byl kapotovaný (kabinovaný) motocykl, který měl spojovat radost jízdy na motocyklu s pohodlností jízdy autem. 

Autorem návrhu dálníku, který se v Československu neprosadil, byl český inženýr a pilot Jan Anderle (1900-82). První prototyp Dálník I sestrojil již během 2. světové války, kdy jako pilot nemohl létat. Dále jej rozvíjel v 60. letech v rámci Klubu stavitelů dálníků, který založil, i později. Roku 1967 Anderle emigroval a později na vývoji pokračoval ve Švýcarsku. Roku 1982 zde byl představen dálník Peraves - W18 se samonosnou laminátovou karosérií připomínající pilotní kabinu, který se ve své době stal velmi populární. Tyto kabinové motocykly jsou někdy nazývány také jako "švýcarský ekomobil". Roku 1992 byla výroba přenesena do Brna-Medlánek.

Jan Anderle byl všeuměl, zámečník, strojvedoucí, pilot. Absolvoval pilotní kurs v Chebu a létání mu šlo natolik, že se v Prostějově stal instruktorem. V roce 1929 v devětadvaceti letech odešel do Prahy, kde se živil jako zalétávací pilot ČKD. Ve volném čase navrhoval a vyráběl napřed šlapací vozítka, později jednostopé stroje s motorem. Říkal jim Motík.

No a k dálníku nebylo daleko. První vznikal v letech 1939 až 1941. Anderleho cílem bylo sestrojit vozidlo, které nabídne pohodlí automobilu s nespoutanou svobodou motorky. Dálník měl otevřenou dvoumístnou karosérii - posádka seděla vedle sebe -, ovládal se řídítky a na bocích měl zasunovací podvozek, díky němuž v malých rychlostech nespadl na bok. O pohon se staral dvoudobý dvouválec Jawa-Minor chlazený vodou. Jeho dvacet koní rozpohybovalo 300 kilogramů těžký dálník až na 120 km/h. Spotřeba činila 4,5 litru benzínu na sto kilometrů.

Skončila druhá světová válka a Anderle se stal šéfpilotem v Aeru. Zalétával stroje, které také předváděl na veletrzích po celém světě a osobně je dopravoval kupci do jeho domoviny. Času na konstruování ubývalo, přesto v roce 1949 přišel na svět další, tentokrát plně uzavřený dálník. Ovládal se leteckým kniplem a nezaznamenal větší úspěch.

Během jedné ze služebních cest do Anglie se Anderle rozhodl v cizině zůstat - jeho dcera v Londýně studovala. Manželka ho nakonec po třech měsících přemluvila k návratu. Byl okamžitě zatčen, označen za špióna a odsouzen k trestu smrti. Soud mu trest později zmírnil na patnáct let. Pět z nich byl v jáchymovských dolech. V roce 1957 ho podmínečně propustili, musel ale nastoupit na stavbu lipenské přehrady. Tam strávil šest let.

Touha po motocyklech s kabinou ho ale ani v tak těžkých dobách neopustila. V roce 1961 vznikl částečně kapotovaný stroj s kabinou před řídítky, nad předním kolem, které bylo posunuté vpřed. O šest let později - to byl už Anderle v důchodu - představil vylepšenou verzi s plně uzavřenou kabinou.

V tomtéž roce Anderle emigroval do Německa a později do Mylhúz ve Francii, kde pracoval na letišti jako soustružník. Díky letadlům se později setkal se Švýcarem Arnoldem Wagnerem, sportovním pilotem, jenž letadla také navrhoval. Ten Anderlemu nabídl spolupráci a po dvou letech vznikl dálník, s nímž jeho tvůrce projel Evropu. Jeho dva tisíce kilometrů dlouhá cesta měla velký ohlas.

Následovaly další a další modely, milníkem byl v roce 1982 Peraves-W18 se samonosnou laminátovou karosérií. Dokončení tohoto prototypu se jeho tvůrce ale už nedožil.

Začátkem devadestátých let se Wagner, tehdy kapitán Boeingu 747, rozhodl plně věnovat konstrukci dálníků. Dal výpověď ve Swissairu a po hledání, kde v Evropě by zakotvil, dostal tip na letiště v Brně-Medlánkách. Tam se dálníky doslova na koleně vyrábějí dodnes.

A je o ně zájem. Netradiční stroj totiž nemá každý, vždyť nejlevnější stojí jeden a půl milionu korun, ty nejdražší dvojnásobek. Kupují si je bankéři, finančníci, hoteliéři. I bývalí piloti.

Jaká je budoucnost těchto strojů, těžko soudit. Masovou záležitostí se asi nikdy nestanou, zůstanou spíš onou libůstkou majetných lidí, které už nebaví Ferrari nebo Bentley.

Zdroj: vvautomotive.cz