Pravé neštovice

Pravé neštovice, také černé neštovice, je prudce nakažlivá akutní choroba, způsobená virem z čeledi Poxviridae. Představuje jedno z nejnebezpečnějších onemocnění: jen během 20. století neštovice zahubily 300-500 miliónů lidí a ještě v roce 1967 onemocnělo 15 miliónů lidí a 2 milióny jich zemřely. Díky předchozímu soustředěnému programu očkování byly pravé neštovice 8. května 1980 prohlášeny Světovou zdravotnickou organizací za zcela vymýcené.

Profesor Karel Raška, významná osobnost československé epidemiologické školy, patřil mezi nevelkou skupinku českých vědců, kteří se dokázali uplatnit v rámci velkých mezinárodních organizací a prakticky tak zasáhnout do lidských osudů ve světovém kontextu. 

Narodil se 17. listopadu 1909 ve Strašeni u Sušice a vysokoškolské studium medicíny na Univerzitě Karlově v Praze ukončené v roce 1933 mu umožnilo vojenské stipendium. Zpočátku se věnoval patologické anatomii, ale později do roku 1939 pak působil jako vojenský lékař a zároveň v roce 1938 rozšiřoval své znalosti v Pasteurově ústavu v Paříži. Už tehdy se zabýval problematikou epidemiologie, například otázkami spojenými s dyzentérií. 

Po demobilizaci v roce 1939 nastoupil do Státního zdravotnického ústavu jako vedoucí mikrobiologického oddělení. V této pozici se věnoval například problematice alimentárních otrav nebo salmonelózy. Ke konci války se zapojil do odbojového hnutí a počátkem května byl vyslán do Terezína, aby zde čelil dalšímu šíření epidemických chorob. Raška dokázal tamější komplikovanou situaci díky energickému vystupování zvládnout, svou přísností a nekompromisností si ale získal řadu nepřátel. Později vedl zdravotní službu při repatriaci sovětských občanů a také při odsunu Němců. 

Již krátce po osvobození vstoupil do komunistické strany, ale i mezi spolustraníky měl velké množství protivníků, kteří jeho krok považovali za projev čirého konjunkturalismu. Přesto si postupně dokázal budovat kariéru - již v roce 1946 se habilitoval na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a o dva roky později se stal zástupce ředitele Státního zdravotnického ústavu. V roce 1949 přešel na ministerstvo zdravotnictví, kde čtyři roky vedl odbor epidemiologie. V této funkci se společně se svou ženou, farmakoložkou Helenou Raškovou, účastnil proslulé stáže českých a slovenských lékařů a přírodovědců v Sovětském svazu v roce 1950, na niž byli vybráni odborníci, kteří byli předurčeni hrát významnou úlohu ve vědeckém výzkumu v Československu. 

Z ministerstva přešel Raška roku 1952 jako ředitel do Výzkumného ústavu epidemiologie a mikrobiologie, který pak vedl do roku 1963, respektive formálně až do roku 1970. V roce 1955 byl jmenován profesorem Univerzity Karlovy v Praze a o pět let později se dočkal zvolení členem-korespondentem ČSAV, ačkoli se proti jeho kandidatuře objevila i poměrně silná opozice. 

Jeho protivníci poukazovali především na jeho velkou ctižádostivost. Přesto však byl členem-korespondentem nakonec zvolen a o tři roky později nastoupil na post, kde mohl plnou měrou ukázat své odborné i organizační schopnosti na mezinárodní úrovni - na místo ředitele oddělení sdělných nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO) v Ženevě. Zde dostal možnost koordinovat výzkum na úseku etiologie a epidemiologie nakažlivých nemocí v celosvětovém měřítku. 

Jeho bezpochyby nejvýznamnějším úspěchem skutečně mimořádné mezinárodní úrovně byl program globálního vymýcení pravých neštovic, který byl WHO schválen v roce 1967 a v následujících letech také úspěšně realizován. 

Dalším skvělým výsledkem bylo vytvoření koncepce epidemiologické bdělosti, kterou WHO přijala v roce 1968. Při svém působení přitom nezapomínal ani na propagaci české vědy - prosadil např. výběr Ústavu epidemiologie a mikrobiologie jako Referenční laboratoře WHO pro streptokoky se světovou platností. 

Do Československa se Karel Raška vrátil v nelehké době, v říjnu 1970, a žádného vděku se zde nedočkal. S chladem československých úřadů kontrastovala třeba skutečnost, že v listopadu 1970 byl zvolen čestným členem Royal Society of Medicine, v sekci epidemiologie a preventivního lékařství. 

V roce 1972 jej komunistický režim přinutil odejít do penze. Hlavním důvodem byla nevraživost tehdejšího českého ministra zdravotnictví Jaroslava Prokopce (1969-1989), způsobená předchozím Raškovým odhalením Prokopcova plagiátu při kandidátské práci (výsledky práce byly zfalšovány tak, že vyzněly jako kazuistiky pacientů, ačkoliv šlo pouze o aplikace na mrtvých tkáních) 

Přes nelehkou osobní situaci se však Karel Raška vrátil v sedmdesátých letech k vědecké práci jako konzultant v Ústavu krajinné ekologie ČSAV. Věnoval se otázkám virové hepatitidy a později především problematice šíření chorob mezi skotem a později i drůbeží, norků a vepřů. Získal i několik dalších mezinárodních ocenění - mj. byl zvolen členem Srbské akademie věd a v roce 1984 mu Royal Society of Medicine udělila Jennerovu medaili. Plodný život Karla Rašky naplněný vědeckou, ale také organizační činností ukončila smrt 21. listopadu 1987.

Zdroj: ceskatelevize.cz