puška zadovka

Zadovka je označení pro hlavňové střelné zbraně nabíjené zezadu. Do skupiny zadovek patří ruční palné zbraně, ale i zbraně velkých ráží jako jsou děla a podobně. Kromě palných zbraní vyhovují definici zadovek také zbraně kde je energie výstřelu čerpána ze stlačeného vzduchu nebo jiného plynu. V současnosti patří téměř všechny moderní hlavňové zbraně mezi zadovky. 

Zezadu nabíjená střelná hlavňová zbraň je založena na možnosti otevřít a zase pevně zavřít hlaveň na straně opačné než je ústí hlavně. K tomu je používáno zařízení zvané závěr. 

Puška Zadovka je vynálezem Sylvestra Krnky, který se puškařskému řemeslu vyučil ve Vídni a roku 1848 se stal městským puškařem ve Volyni a dodavatelem zbraní pro národní gardu. Ta byla ovšem brzy po revoluci 1848 rozpuštěna. 

Právě tehdy nabídl rakouské armádě nový typ pušky - vedle pruské jehlovky jedinou armádní zadovku na světě. Přesvědčit rakouské vojenské byrokraty se mu však nepodařilo. Nic nejsou platná ani další zlepšení - důmyslné zvýšení rychlosti střely či nové kovové nábojnice. Nepomáhá dokonce ani katastrofa roku 1866, kdy je rakouská armáda u Hradce Králové pruskými zadovkami doslova zdecimována. A tak se Krnka obrátil do ciziny. 

Měl úspěch - jeho puškou jsou vyzbrojovány armády Černé Hory, Bulharska, v rusko-turecké válce z ní střílí skoro čtvrt miliónu ruských vojáků. Zbraň se uplatňuje i ve Švédsku, Norsku a jinde, jen doma Krnka nedochází uznání. 

Přesto pokračoval (od roku 1871 už v Praze) na vývoji stále lepších opakovacích zbraní, později i se svým synem Karlem Krnkou.

Očima Ondřeje jr.

Ve třinácti letech nastoupil tento syn vesnického koláře do učení ke známému puškařskému mistru Mathiasi Nowotnému (1805-1857) ve Vídni (budoucí firma Springer), později se stal měšťanem ve Volyni, kde měl vlastní dílnu a od roku 1848 zde působil jako městský puškař a dodavatel zbraní pro národní gardu.

Garda však byla záhy po revolučních událostech v letech 1848-1849 rozpuštěna a Krnka začal mít existenční problémy. Svoji konstrukci zadovky s otočným záklopkovým závěrem předložil k vyzkoušení pražskému velitelství Polní dělostřelecké brigády v prosinci 1849, avšak zbraň byla zamítnuta. V letech 1854-1867 sloužil jako puškař u 10. pluku hulánů hraběte Clam-Gallase (des Graf Clam-Gallas 10. Uhlanen-Regiment), poté se usadil ve Vídni. Zadovku a jednotný náboj jeho konstrukce zavedly v roce 1869 do výzbroje ruská carská armáda a Černá Hora. 

Pušky systému Krnka se později také dostaly do výzbroje bulharské a rumunské armády. V roce 1871 se vrátil z Petrohradu do Prahy, kde na Vinohradech zakoupil vilu. O pět let později přesídlil do Michle (tehdy vesnice za Prahou), kde si zařídil puškařskou dílnu. V Michli pracoval nejen na konstrukcích svých zadovek a tzv. zrychličích střelby, ale také zde vyráběl od roku 1883 na zakázku vozíky, poháněné lidskou silou. Zrychliče střelby, jež měly přechodně vyřešit problém rychlopalby jednoranových zadovek, neúspěšně nabízel ve Francii, v Belgii, v Německu a ve Švédsku. Během let 1887-1889 spolupracoval se svým synem Karlem Krnkou na konstrukcích opakovacích pušek. Snahy o jejich prosazení do výzbroje některých evropských armád však byly neúspěšné. 

Poslední významnou konstrukci Sylvestra Krnky představovala hydraulická tramvaj, prezentovaná na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895. Konstrukcemi zbraní se zabýval jeho syn Karel Krnka (1858-1926).

Dle náhrobku byl nositelem těchto vyznamenání:

• ruského rytířského Řádu sv. Stanislava,
• velké zlaté medaile Alexandra II. na stuze Řádu sv. Stanislava
• černohorského Řádu knížete Danila
• švédsko-norské zlaté čestné medaile s korunou a řádovou stuhou.

Zdroj: Wikipedie, krnka.cz